Co by bylo, kdyby...

Málokterá jiná zhovadilá teorie mne dokáže vytočit tak jako popírání šoa. Sama v rodině naštěstí žádnou oběť "konečného řešení" nemám. Avšak stohy přečtených vzpomínkových knih, návštěva Osvětimi a Terezína a jeden strýček jezuita, který výslechy na gestapu, Terezín i skvrnitý tyfus zázrakem přežil (aby ho následně mohla poslat na další léta do vězení komunistická strana, což už je zas jiný smutný příběh), mi k pocitu, že kdykoliv někdo nacistické zrůdnosti popírá, prohlašuje oněch šest milionů zavražděných za nafouknutý výmysl a autentické snímky zachycující bagr hrnoucí mrtvá těla za fotomontáž, tak tancuje a skáče na hrobech mojí vlastní rodiny, bohatě stačí.

Když jsem si před týdnem přečetla nejnovější popíračský skvost na stránkách Bílé spravedlnosti (odkaz na článek), začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby se jim povedlo ono "konečné řešení" zrealizovat. Kdyby skutečně vznikla árijská Říše, nad níž slunce nezapadá. Kdyby bylo po jejich a na světě nezbyl jediný Žid a já zůstala náhodou (protože skauti, kamarádi Židů, tmavoocí a tmavovlasí a vlastně více méně všichni slušní a myslící lidé to měli spočítané tak jako tak) naživu a na svobodě.

Co by bylo, kdyby....

má knihovna by zela prázdnotou a musela bych mít jiné oblíbené spisovatele, protože by nebyl žádný Viktor Fischl, žádný Isaac Singer, žádný Saul Bellow.
stejně tak i má sbírka CD by doznala značných změn, protože i Leonardu Cohenovi by "zpívaly kremační pece v předvečer svobody", černý mastný dým by zbyl z izraelské Edith Piaf Rivky Zohar a pochybuji, že pěvecký sbor Adash by mohl dál nahrávat a koncertovat. Nikdy bych neslyšela zpívat Michala Foršta.
neměla bych kam chodit přemýšlet, protože krásný lounský židovský hřbitov, můj ostrůvek klidu a ticha, by byl pravděpodobně srovnán se zemí a vybetonován. Musela bych zanechat své vášnivé záliby v oblézání židovských hřbitovů vůbec a už nikdy bych se nemohla vypravit na obchůzku po pražských synagogách.
musela bych přeorientovat své cestovatelské touhy, protože z Izraele by pravděpodobně bylo zakázané území či trestanecká kolonie. Nikdy bych se nepodívala do Jeruzaléma, nevložila papírek s přáním ke Zdi nářků, neprošla se pod Jaffskou branou, nepoložila kamínek na hrob pana Fischla.
všichni moji známí a přátelé židovského původu (a pravděpodobně i vyznání) by tu nebyli.

Bylo mi z těchto úvah smutno a slzavo. Ale pak jsem si uvědomila, že se jim to nepovedlo. Že ačkoliv šest milionů zahynulo, "konečné řešení" neproběhlo. Viktor Fischl napsal desítky knih a zemřel v požehnaném věku. Když budu chtít, můžu si koupit lístek na koncert Adash nebo pustit klezmer na plné pecky a nikdo mne kvůli tomu nezavře do vězení. Můžu nosit na řetízku na krku stříbrné kohenské ručičky a Davidův štít a nemusím se bát, že kvůli tomu dostanu provaz. Můžu šetřit na letenku do Izraele a těšit se, že se tam jednou podívám. Mým židovským přátelům nehrozí jiné nebezpečí než prostoduché a sprosté urážky od jistých nevyrovnaných občanů.

Oni prohráli. My jsme tady dál. Důkazem toho je i fakt, že v rámci akce "Pochod živých" se Osvětim zaplnila tisíci lidí a mezi krematorii a baráky zavlály izraelské vlajky. Paradoxní, ale rozhodně optimistický pohled.

Kiš kiš, neuspěli jste. A dá - li Bůh, neuspějete nikdy.

Fotografie: Zbyněk Tarant