Konflikt hodnotových systémů v románu Frídy Á. Sigurdardóttir Zatímco plyne noc

Hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou románu Zatímco plyne noc[1] současné islandské spisovatelky Frídy Á. Sigurdardóttir je „úspěšná, superemancipovaná žena, [která] v něm u lože umírající matky mimoděk konfrontuje svůj život s životem pěti generací žen svého rodu” (Kadečková, Islandská literatura 365). V této úvaze se pokusíme zamyslet nad konflikty hodnotových systémů jednotlivých postav i generací v několika oblastech.

Životní postoj: naděje versus skepse, smysl versus bezúčelnost

Hlavní hrdinka a vypravěčka Nina prochází během tří nocí strávených u lůžka své umírající matky nenápadnou, leč významnou proměnou: její dosavadní životní názory a hodnoty jsou otřeseny setkáním se smrtí, přemítáním o předcích, jejich příbězích a osudech i bilancováním vlastního života. Nina je v době, kdy začíná bdít u své matky, materialisticky založenou, racionální ženou, pro kterou svět postrádá jakýkoliv vyšší smysl a řád. Pracuje ve své vlastní reklamní agentuře a ačkoliv se celému reklamnímu světu vysmívá,  v práci pokračuje kvůli úspěchu a pěnězům. Ačkoliv působí jako prototyp chladné a rozumově založené moderní ženy, která nevěří ničemu krom sebe, skrývá pod touto sebevědomou, neproniknutelnou vizáží mnoho vlastností a tužeb, které jsou s ní v rozporu, např. umělecké ambice či od dětství přetrvávající lásku ke starým příběhům a mýtům. Tato „druhá, skrytá“ Nina se během oněch tří nocí dostává stále častěji ke slovu.

Nininým absolutním protikladem je v mnoha ohledech její sestra Marta, idealistka, věčná revolucionářka, prototyp pečující manželky, matky a dcery. Avšak tento dojem je pouze zdánlivý: z Marty, přes všechnu její oddanost „vyšším hodnotám“, vyzařuje nespokojenost, neuspokojenost a deprese z nesmyslného, promarněného života, a tato nespokojenost je Martě dle Ninina vyprávění vlastní od mládí. Oproti tomu Nina, na první pohled zcela cynická a imunní vůči všem ideálům a snům, nepůsobí vysloveně beznadějně: stále si uchovává (či se na ně postupně rozpomíná) schopnost snít, touhu něco dokázat a odvahu hledat štěstí.

Svět Sunnevy, Katrín a do jisté míry i Tordís je, alespoň podle Nininých představ a vzpomínek na příběhy tety Marie, světem, kde smysl života není potřeba složitě hledat a vyjadřovat, je světem mýtu a „samozřejmé“  víry ve vyšší zákonitosti řídící lidské životy. Osudy Sunnevy a Katrín jsou ještě silně podřízeny přírodě coby zcela konkrétní, všudypřítomné, všemocné síle, od níž přijímají dobré i zlé a s níž jsou v každodenním, intimním kontaktu. Když Nina vzpomíná, jak se jako mladá vypravila na místo, kde stával dům jejích předků, je do krajnosti vyděšena svou bezmocností tváří v tvář islandské přírodě, horám a opuštěnosti uprostřed liduprázdného kraje. Přichází do míst, kde vyrůstala její matka, ale ona se v nich cítí jako cizinec, jako cosi nepatřičného.

Největší rozdíly v oblasti morálky a s ní spojených otázek jsou mezi Ninou a Tordís, jejíž chování a jednání představuje prototyp mlčenlivé, účinné, každodenní obětavosti, která nepotřebuje velká slova a ideály. Ačkoliv o jejím životním přesvědčení není v knize výslovně řečeno mnoho (krom pasáže, kdy se modlí u hrobu svých rodičů, která může implikovat jak křesťanství, tak i „víru“ v předky a rodinu), zdá se, že její názory na to, co je a není správné, jsou velmi pevné, a že Tordís má svůj vlastní ucelený systém představ o dobru, zlu a úkolu člověka na zemi. Nině některé dobročinné matčiny zvyky výslovně vadí (zvaní bezdomovců na kávu a jídlo), o některých se teprve postupně dozvídá: o dnech strávených u lůžka nenzámého zraněného muže či o záchraně šikanovaného chudého chlapce, a když se srovnává se svou obětavou a všímavou matkou, možná si uvědomuje vlastní zbytečnost a sobeckost.

Mateřství: „Vezmu ti rok, vezmu ti celý život“

Nina se oproti ostatním zmiňovaným ženám vyčleňuje i svým postojem k mateřství a rozmnožování lidksého rodu, což je jedno z hlavních témat románu. Nina symbolicky i reálně odmítá mateřství jako svou hlavní životní úlohu. Má pouze jednu dceru (kdežto její matka porodila osm dětí) a odmítá si od matky vzít starý šál předáváný mezi ženami jejich rodiny z generace na generaci: „Podávala jí šál, připomínající poslání, past, tu nejstarší past života: jediný okamžik a vše se změní, vezmu ti devět měsíců, vezmu ti rok, vezmu ti celý život. (…) Ty také musíš, ty také musíš…“ (Sigurdardóttir 164). Ironizuje tradiční koncept „milování a množení se“, protože zřejmě nevidí smysl v přivádění dětí na svět, kterému nerozumí, v němž jen obtížně hledá jakýkoliv řád a smysl: „po kolena v bahně se věčně honíme za potravou a kopulací, abychom se mohli množit a zaplnit podle přikázání božího svět“ (Sigurdardóttir 182). Těhotenství a mateřství vnímá jako něco, co omezuje její svobodu a individualitu: „Jen si vzpomínám, jak mi bylo, když jsem byla těhotná. Na ten nepříjemný pocit, že je ve mně nějaký tvor a že ze mne tyje, požírá mě a znetvořuje mi tělo. Neznámá bytost, která žije vlastním životem a připravila mě o právo rozhodovat o svém“ (Sigurdardóttir 182). Avšak i ona přiznává, že i ona se po porodu vlastní dcery nechala chytit do „nejstarší pasti života“: „Neuvěřitelně drobounké prstíčky, tak maličké, že rázem zapomenuty dlouhé měsíce a nepříjemný pocit, že tě nějaký jiný tvor ujídá, polyká; polyká tvůj život. (...) Ležela na nalitých prsech, vrněla a sála, polykala prázdnotu, náhodu, nesmyslnost, to všechno mizelo s každým vzplanutím bolesti v záplavě neznámého štěstí” (Sigurdardóttir 215), a když srovnává svůj život se životy svých předků (samozřejmě zejména žen), přemýšlí, čím ona nahradila jejich hlavní poslání, tedy výchovu dětí a udržování rodu. Otázka, jak a zda vůbec udržovat kontinuitu s minulými generacemi, ať už předáváním hodnot, příběhů či starých předmětů, se táhne všemi dvěstěpatnácti  stránkami románu.

Domov a tradice: zosobněné islandské otázky

Pnutí mezi domovem a cizinou, městem a vesnicí, romantickým a realistickým pohledem na svět charakterizuje vztah Tordís a její sestry Marie. V mládí spolu obě sestry nějaký čas pobývaly v Reykjavíku. Tordís se následně vrátila do rodné vesnice, provdala se tamějšího chlapce a na minulost, současnost i budoucnost se dívala velmi realisticky. Marii se městský život zalíbil a v Reykjavíku zůstala, poté odjela na třicet let do ciziny a ke své vlastní existenci i např. k rodinným příběhům se staví vysloveně romanticky. Helena Kadečková píše ve své úvaze „Island: dnešek a minulost“, že „závratně rychlý přechod z chudoby do blahobytu, z jedné civilizační úrovně do druhé, ovšem řádně zamíchal systémem hodnot společnosti, která neprošla pozvolným vývojem měšťanské a městské kultury. Exploze nových jevů jako vylidňování odlehlých krajů, městský způsob života, (…) to vše a mnoho dalšího příliš náhle a radikálně nabouralo tradiční model reality každodenního života, oprávněně vyhlášený skromností, poctivostí a heroickým bojem s drsnou přírodou“ (1). Přesně tento rozpor je v Zatímco plyne noc zosobněn v životních volbách Tordís a Marie, a další dilemata se přidávají: zda odmítnout romantický obraz minulosti jako nepřesný a nevěrohodný a vzdát se mýtů a příběhů, nebo si jej chránit a dále ho předávat, zda zůstat u tradičního, „čistého“ a „svobodného“ života v odlehlých vesnicích, nebo „podlehnout“ a nechat se začlenit do třídní společnosti rozdělené na pány a sluhy.