Sjón - Syn stínu

Každý týden se cítím velmi obohacena povinnou četbou na předmět „Úvod do studia literatury“. Původně jsem se děsila, že náplní této úterní dvouhodinovky budou rozbory literárních děl a la začátek filmu „Společnost mrtvých básníků“ (kdo neviděl, ať to honem rychle napraví), nicméně jsem byla velmi rychle vyvedena z omylu, a ke svému převelikému údivu jsem zjistila, že literární věda může spočívat i v něčem přínosnějším a objevnějším než v kreslení grafů hodnotnosti díla a v určování frekvence slova „ticho“ v básních Jana Skácela. Z první hodiny jsem odcházela s frustrujícím pocitem, že jsem po celý svůj dosavadní život provozovala pouze „one-dimensional reading“ (jeden v půvabných termínů pana Hilského), z přečtených knih nic nepochopila a ničeho si v nich nevšimla, což mne, vzhledem k tomu, že jsem se většinou svého dosavadního života pročetla, poměrně dosti zkrušilo. Po jednom semestru s paní doktorkou Helenou Březinovou jsem se stala čtenářem ostražitějším, bedlivějším a přemýšlivějším, a také jsem se seznámila s mnoha poklady skandinávských literatur. A ač jsou Hellle Helle, Karen Blixen či Steen Steensen Blicher autoři mimořádně skvělí a pozoruhodní, největším skandinávským literárním objevem zimního semestru pro mne zůstává Syn stínu islandského autora Sjóna.

Mám dojem, že konsternující kvalita islandské literární produkce má cosi do činění s místním vzduchem či vodou, jinak si takovou koncentraci talentů na jednom ne příliš hostinném ostrově vysvětlit nedokážu. Ačkoliv je přirovnávání severských děl k vycizelovaným, dokonalým a přitom zdánlivě jednoduchým sněhovým krystalkům klišé z nejklišovatějších, o Sjónově románu platí do puntíku, a to nejen proto, že sníh je v Synovi stínu výrazným činitelem, přesněji dokonce aktérem. Syn stínu je román sevřený do přibližně 120 stránek, oproštěný od všeho nadbytečného, a přece hutný a četnými významy přímo napěchovaný. Už po přečtení úvodní poznámky přejede čtenáři po zádech pravý islandský mráz a uvědomí si, že tady končí veškerá racionalita a přehlednost a že začíná něco temného, dávného, půl viděného a půl tušeného, taneček s démony a přízraky, stará strašidelná píseň. Snad po vzoru starých severských příběhů, kde se s vysvětlováním rovněž většinou příliš neztrácí čas (půvabným příkladem staroseverské stručnosti a údernosti je Amleth, Shakespearova inspirace pro Hamleta, kterou spolu s bilingvním textem Hamleta vydalo nakladatelství Atlantis: čtenář je po většinu doby zmatený jako příslovečná lesní včela a neví, která bije a kdo koho bije, ale v požitku z příběhu mu to rozhodně nebrání), Syn stínu popisuje, ale nevysvětluje, čtenář si musí střípky rozbitého příběhu posbírat sám a vybrat jim správné místo v prostoru i čase. Přese všechnu svou mytičnost a příchuť dávno zašlých dní, kdy laviny trestaly hříšníky a kruhy dobra a zla se spolehlivě uzavíraly, je Sjónův román svou strukturou bytostně postmoderní (démon debatující se svou obětí o významu elektřiny v duchu scholastické debaty připomene stračí metody Salmana Rushdieho) a hrozí mu platnost až nadčasová, protože tématem, ač mnohdy důkladně maskovaným, je (jak jsme se shodli na literárním semináři) hodnota postiženého člověka a jeho možnost proměnit život „zdravým“ lidem.

A krom všeho výše uvedeného má Syn stínu v českém vydání ještě dva další báječné aspekty: přenádhernou obálku a grafickou úpravu, za niž může pachatel celého zástupu povedených svazků nakladatelství Argo, a výstižný a promyšlený titul (původní je nepřeložitelný, ale Syn stínu je jeho atmosféře mnohonásobně věrnější než anglická verze „Blue Fox“), za nějž se znovu klaním paní Březinové.

Sláva nazdar Islandu, který má něco do sebe, ač se tam pocit ztracení se v lese řeší tím, že se člověk postaví (jiné skandinavistické vtipy zatím neznám).