Už mám svůj nejoblíbenější film!

Asi začnu častěji uklízet. Ne že bych propadla nenadálé vášni pro úhledné štalářky, komínky a vycíděná okna, tvůrčí chaos na mém stole i v mé knihovně je mi velmi drahý. Avšk když už jsem dospěla do fáze, kdy se všechna má CD nacházela v obalech, jež jim nepřísluší (krabičku s popiskem W.A. Mozart - Requiem obývali Simon a Garfunkel a záznam koncertu Leonarda Cohena se usídlil v obalu od soundtracku z Pianisty), rozhodla jsem se provést radikální čistku, znovu spojit rozdělené obaly a nosiče a zjistit, co se nachází na zhruba třiceti nepopsaných discích. A k velikému údivu svému jsem zjistila, že jsem šťastnou majitelkou několika filmů Ingmara Bergmanna, na které jsem úplně zapomněla. Mé štěstí neznalo mezí a po nocích jsem si začala doplňovat vzdělání, neb jsem od mistra Ingmara dosud zhlédla jen Personu a Mlčení.

Vargtimmen

S Hodinou vlků jsem strávila kalné ráno po mejdanu. S žaludkem na vodě jsem posnídala jogurt a usedla ke snímku, který prý patří k Bergmannovým nejtemnějším. Je to pravda. Příběh o malíři, který během osamělého pobytu na jednom z Fríských ostrovů přijde o rozum, se skutečně vyznačuje tísnivostí přímo nevídanou. Liv Ullmanová je v něm coby oddaná manželka hlavního hrdiny, která z lásky k němu začne vidět stejné přízraky (nebo že by to nebyly tak docela přízraky?), ještě úchvatnější než obvykle, Max von Sydow by si za ztvárnění umělce v psychickém rozkladu zasloužil všechny ceny světa a ještě nějakou navíc, nezapomenutelná je jak celková atmosféra strachu, nejistoty a ohrožení, tak i jednotlivé scény - obrazy (např. ty se zdánlivě mrtvou Veronikou Voglerovou či s chlapecm na útesu). Když jsem si v den zhlédnutí Hodiny vlků před spaním vzpomněla na členy podivné šlechtické rodiny (např. na babičku se snímatelným obličejem), nadávala jsem si moc, že jsem zůstala sama doma. Nicméně noční můry se konaly jen jednou, brzo mi otrnulo a tak zoufale sháním další části fríské trilogie.

Det sjunde inseglet

Sedmou pčeť jsem si naordinovala den po Hodině vlků. A zamilovala jsem se. Nenapadá mne jediná věc, která by se tomuto filmu dala vytknout. Vybroušené, vycizelované, promyšlené, moderní, aktuální až věčné, ani jedna scéna navíc. Nevědomá Smrt v černé kápi se zálibou v jízlivém humoru. Hledající rytíř Antonius Block, se kterým bych se chtěla kamarádit, protože máme podobné problémy a asi bychom si měli o čem povídat. Prolínání vystoupení kejklířů a průvodu pološílených kajícníků, sekvence, při níž jsem samým nadšením snad ani nedýchala, perfektně vystižený konflikt duše a těla, "po nás potopa" kontra "odpusť nám naše viny". A závěrečný tanec se Smrtí, úvodní scény na pobřeží, vyliděná vesnice, fresky v kostelíku...ach. Teprve když jsem se seznámila s Pečetí, pochopila jsem, co všechno jsem dosud nechápala. Kolik narážek, odkazů a parafrází v jiných dílech mi dosud unikalo. Ač teprve 51 let stará, Sedmá pečeť patří mezi určující díla západní kultury.

Zpětně mi došlo, že pokud jsem ještě před zhlédnutím Pečeti pokládala "Lásku a Smrt" Woodyho Allena za jeden z nejvtipnějších filmů vůbec, jak se u ní asi budu bavit teď? Díky Sedmé pečeti už konečně znám odpověď na otázku: "Jaký máš nejoblíbenější film?".








Viskningar och rop

Posledním objeveným kouskem byly Šepoty a výkřiky. A ačkoliv Pečeti z předchozí noci se nic nevyrovná (a nečekám, že se tak někdy stane), pan Bergman mne opět překvapil. Nikdy bych neřekla, že chlap dokáže natočit film tak bytostně ženský. Šepoty a výkřiky si mohou na seznam svých úspěchů i připsat i to, že scéna, kdy si k sobě mrtvá Agnes volá své živé sestry, je asi tím nejděsivějším, co mne kdy ve filmu potkalo. Šepoty jsou jiné než ostatní bergmanovky, s nimiž jsem dosud měla tu čest, a to nejen tím, že jsou barevné. I za to klaním se panu Ingmarovi v úctě, že neustrnul, dál hledal a očividně nalézal.

Moc doufám, že pokud se mi zadařily přijímačky na skandinavistiku, budeme mít nějaký předmět a la "kinematografie skandinávských zemí". A jednou chci dospěr do stadia, kdy si užiju Sedmou pečeť bez titulků.

foto z http://www.ingmarbergman.se