Země vod / Waterland

Již několikrát jsem si ověřila, že listovat si ve volných chvílích dějinami britské literatury je nebývale přínosná činnost. Listuji zásadně s tužkou a papírem v pohotovostní pozici, abych objevy mohla ihned zaznamenat a při nejbližší výpravě do knihovny zapůjčit. Autorovi jedné z mých biblí, "A Short History of English Literature", Robertu Barnardovi, vděčím za mnohá fatální setkání, mimo jiné i za Gerarda Manleyho Hopkinse a "Zemi vod" od Grahama Swifta.
Jsou autoři bytostně spojení s uričtou krajinou. Říká se, že Thomas Hardy má svůj Wessex, Graham Swift zas Fenlands, jednotvárný a přece magický kraj na východě Anglie, o který neustále zápasí lidé se všudypřítomnou vodou, jíž byl před staletími vyrván. Waterland bývá často označován za román regionální, protože místo, kde se odehrává, je stejně důležité (a možná ještě důležitější) jako hlavní postavy a jejich osudy. Nevídaně výstižný popis rovného, podmáčeného kraje a místní atmosféry je asi nejlepším aspektem Waterland.
Tím však má oslavná óda skončit nemůže, protože téměř stejně úchvatná jako popis Fens je i Swiftova angličtina, vybroušená, neuvěřitelně bohatá, typicky britská, oplývající novými složenými slovy ze Swiftovy dílny a originálními metaforami. Mňam. Ach.
A do třetice: odbočky. Důvod, proč miluji postmoderní literaturu a Tristrama Shandyho. Pro milovníka odboček je Waterland takřka nepřetržitou extází. Odbočky jsou četné, vtipné, podnětné...má nejoblíbenější pojednává o úhořích. V okamžicích, kdy opustí napínavý a místy dosti krutý příběh z dětství svého hlavního hrdiny a začne jeho ústy vyprávět o tom, jak Aristotelés a další géniové lidského rodu lámali si hlavu nad tajemstvím rozmnožování úhořů, jsem Grahama Swifta zbožňovala nejvíce.
Když jsem Zemi vod dočetla, bylo mi moc smutno. Nejen proto, že příběh o vraždě, potratu, incestu a opuštěném životě bývalého profesora dějepisu skutečně ke smíchu příliš nevybízí (a navzdory hrůznosti tohoto prostého výčtu nevybízí ani k pláči, spíše k vlhkému, šedému a poetickému smutku), ale proto, že jsem si už dlouho žádnou knihu tolik nevychutnala. Brzy vyrazím do Luxoru a koupím si vlastní, protože se mi po úvahách o Velké francouzské revoluci, vůni říčního bláta a definicích člověka brzy začne neúnosně stýskat.